Generál Harald Kujat o NATO, Ukrajině, geopolitice. Část II.

Publikováno 5 srpna, 2024 | Autor: vlkp

dokončení ze včerejška

Pokračujeme druhým dílem rozhovoru generála v.v. Haralda Kujata pro web NachDenkSeiten.de, kde jej vydali pod názvem

General a. D. Harald Kujat: „Schwerwiegende Fehleinschätzungen des Westens mit Konsequenzen für Europa“ – Interview Teil 2

Generál v.v. Harald Kujat: „Závažné chybné úsudky Západu s důsledky pro Evropu“ – Interview 2. část

NachDenkSeiten: Existoval plán západní eskalace a odpovídající strategie, hned od samého začátku? Nebo máme co do činění s prací „náměsíčníků“, jak popsal období před první světovou válkou historik Christopher Clark?

Harald Kujat: Každá strategie obsahuje prvky eskalace, protože akce a reakce protivníka je třeba předem zvážit. Průběh ukrajinské války ukazuje, že USA podcenily sílu ruských ozbrojených sil a jejich schopnost rekonstituce. Na měnící se situaci bylo proto nutné opakovaně reagovat navýšením podpůrných opatření, aby bylo možné pokračovat v naplňování geostrategického cíle. Kritická situace na Ukrajině nutí Západ zvyšovat eskalaci pomocí stále výkonnějších zbraňových systémů. Pohybuje se tedy v šedé zóně mezi nepřímou a přímou účastí ve válce. To zahrnuje například povolení používat americké zbraňové systémy proti cílům na ruském území, které prezident Biden odmítal více než dva roky, aby, jak řekl, „vyhnul se třetí světové válce“.

Nyní, když změnil názor, je třeba si položit zásadní otázku, zda se již nebojí rozpoutání třetí světové války, nebo zda je ochoten podstoupit toto riziko této války vzhledem ke kritické situaci Ukrajiny. Výrazným nárůstem eskalace je také boj proti ruským raketám v ukrajinském vzdušném prostoru s pomocí bojových letounů ze vzdušného prostoru sousedních států NATO. Stíhací letouny F-16 budou brzy muset použít své rakety vzduch-vzduch dlouhého doletu k boji s ruskými letadly, než vypustí klouzavé bomby z více než 70 kilometrů vzdálené ukrajinské hranice. Patří sem i výcvik ukrajinských vojáků v bezprostřední blízkosti fronty, v dostřelu ruských zbraní.

Tato a podobná opatření dohromady nejsou schopna změnit vojenskou situaci ve prospěch Ukrajiny, ale každé s sebou nese riziko přímé konfrontace s Ruskem. Jak ukrajinská válka vrcholí, sílí dojem, že Zelenskij chce eskalovat ve válku mezi Ruskem a NATO, protože to je pro něj jediný způsob, jak se vyhnout katastrofální vojenské porážce a přežít jako ukrajinský prezident.

Nejen spolkový kancléř, ale také italští a maďarští ministři zahraničí a prezident Biden vyloučili vojenské zapojení svých ozbrojených sil do ukrajinské války. Maďarský premiér Orbán dokonce prohlásil: „To, co se dnes děje v Bruselu a Washingtonu – možná více v Bruselu než ve Washingtonu – je jakousi přípravnou náladou na možný přímý vojenský konflikt; Můžeme to s jistotou nazvat: přípravou Evropy na válku.“ V rámci aliance však roste počet států, které nesouhlasí se současným průběhem konfrontace. Nyní změnil názor i český prezident Petr Pavel, bývalý předseda Vojenského výboru NATO, který vyzval spíše k realismu než naivitě a navrhl vyjednané řešení v podobě kompromisu.

Mezi Kyjevem a Moskvou proběhly v roce 2022 rané rozhovory o ukončení nepřátelských akcí s velkou ochotou ke kompromisu na obou stranách. Na podzim 2023 jste spolu s politologem Hajo Funkem publikoval analýzu istanbulských jednání z března 2022. Nedávno se objevily nové publikace, které hovoří o možné mírové smlouvě v dubnu 2022. Proč a kým byla tato šance na mír promarněna?

Německá veřejnost o této skutečnosti nebyla dlouho informována. Na druhou stranu americká média o tom informovala velmi brzy, například prestižní časopis Foreign Affairs už na začátku září 2022 : „Zdá se, že ruští a ukrajinští vyjednavači se předběžně shodli na obrysech vyjednaného prozatímního řešení. Rusko by se stáhlo do svých pozic z 23. února, kdy ovládalo část oblasti Donbasu a celý Krym. Na oplátku by Ukrajina slíbila, že nebude usilovat o členství v NATO a místo toho obdrží bezpečnostní záruky od řady zemí.

Přestože se v USA objevuje stále více publikací o istanbulských jednáních, například v Foreign Affairs od 16. dubna 2024, o důležitosti jednání v Istanbulu a šancích na ukončení války se vedou spory. Dne 15. června 2024 však New York Times zveřejnily článek s názvem „Ukrajinsko-ruský mír je nepolapitelný jako nikdy předtím“. Ale v roce 2022 spolu mluvili“ („Mír mezi Ukrajinou a Ruskem je stejně těžké dosáhnout jako vždy. Ale v roce 2022 spolu mluvili“) a NYT představily průběh jednání se zveřejněním dokumentů připravených během jednání. Z článku také vyplývá, že některé státy NATO byly o průběhu jednání informovány a dokumenty disponovaly. Ačkoli jednání pokračovala až do poloviny dubna, tehdejší britský premiér Boris Johnson sehrál významnou roli při přerušení jednání během své návštěvy Kyjeva 9. dubna, uvedl internetový deník Ukrajinska pravda z 5. května 2022.

V Německu byla také zveřejněna pečlivě prozkoumaná dokumentace, která dokazuje vliv Západu na ukončení istanbulských mírových jednání. Nicméně každý v Německu, kdo poukazuje na možnost brzkého konce války, je pomlouván za šíření „kremelských narativů“. Nejsou slyšet ani akceptovány, ani výroky hlavního ukrajinského vyjednavače Dawyda Arachamiji:

„Rusové byli připraveni ukončit válku, pokud bychom jako Finsko souhlasili s neutralitou a zavázali se nevstoupit do NATO.“ A dále: „Když jsme se vrátili z Istanbulu, Johnson přišel do Kyjeva a řekl, že bychom neměli pokračovat.“My nic nepodepíšeme a má se jen bojovat.“

To je jeden z nejvážnějších chybných úsudků, které Západ pod vedením USA učinil. Ekonomické důsledky pro Evropu již dosáhly obrovských rozměrů. Po skončení války budou trvat ještě mnoho let. Ať už tato válka skončí, poražení jsou již jasní – ukrajinský lid a Evropa.

Němečtí vládní politici jako ministryně zahraničí Annalena Baerbock opakovaně mluví nejen o ruské „agresivní válce“, ale také o „vyhlazovací válce“ proti Ukrajině. Opakovaně se uvádí, že „Rusko nesmí vyhrát“ a dokonce i vydala prohlášení o tom, že chce „přenést válku do Ruska“. Jak by se to mělo posuzovat?

Nechci se reagovat na jednotlivé formulace. Obecně zastávám názor, že hlavním důvodem takových nekvalifikovaných výroků je nedostatek předvídavosti a strategického úsudku v bezpečnostní politice. V Německu můžete říkat spoustu nesmyslných věcí a přitom být v bezpečí před pozorností médií, pokud neopustíte převládající názorový koridor. Je to možné především proto, že diskuse o válce na Ukrajině je charakterizována především naprostou neschopností, ignorancí a ideologií.

Jak vidíte roli německých médií v konfliktu?

Německá média se v drtivé většině a bez výhrad postavila na stranu Ukrajiny, která byla napadena Ruskem. To je pochopitelná emocionální reakce. Nelze zpochybňovat, že ruský útok porušuje mezinárodní právo a že Ukrajina uplatňuje právo na sebeobranu zakotvené v Chartě OSN. Charta OSN však uvádí, že hlavním cílem Organizace spojených národů je udržení a obnovení míru. Bohužel tento aspekt nehraje v médiích roli.

V otevřené pluralitní společnosti mají média informační mandát, který mohou věrohodně naplnit pouze respektováním pravdy. Německá média tuto důvěryhodnost do značné míry ztratila díky jednostranným zprávám a přílišné názorové žurnalistice. Jako zvlášť závažné se ukázaly chybné úsudky takzvaných odborníků, kteří vystupují téměř výhradně v médiích. Jednostranné prezentace považuji za fatální i proto, že vliv zveřejněných názorů na politiky je znám jako velký a často hraje roli při jejich rozhodování. Skutečnost, že každá poptávka po novém zbraňovém systému vyvolává dojem, že by se situace obrátila ve prospěch Ukrajiny a že by mohla dosáhnout politických cílů, které nejsou dosažitelné, může ukrajinské vládě vyhovovat, ale vůči ukrajinskému lidu je to naprosto nezodpovědné.

Různí autoři a odborníci jako Alexander Rahr vidí expanzi NATO na východ jako jednu z nejhlavnějších příčin současných událostí. Byl jste osobně zodpovědný za jedno z kol rozšiřování v NATO. Jak to hodnotíte?

NATO reagovalo na vývoj v Rusku a rozpad Varšavské smlouvy již v listopadu 1991 strategickou koncepcí, která měla překonat studenou válku a zahájit novou etapu vztahů s Ruskem. Otevřelo se okno na Západ pro bývalé členské státy Varšavské smlouvy a bývalé sovětské republiky; oni však byli skeptičtí, že zůstane otevřená dlouhodobě. Proto usilovali o rychlý vstup do NATO a Evropské unie. Zejména němečtí politici se k tomuto přání stavěli velmi pozitivně vzhledem k historické odpovědnosti a kulturní příslušnosti těchto států ke střední Evropě. Přístupová jednání s NATO a vyhlídky na členství v těchto zemích navíc přinesly mnoho pozitivních změn v rámci států i vztahů mezi nimi.

Na druhé straně primárním zájmem Ruska bylo již v polovině 90. let vytvořit nárazníkovou zónu v oblasti bývalých států Varšavské smlouvy a bývalých sovětských republik, aby bylo možné vzájemně řešit případné napětí a krize, které by mohly přerůst v válka mezi Ruskem a NATO. Tento aspekt sehrál důležitou roli i při jednáních o Smlouvě NATO-Rusko. Geostrategický zájem o „cordon sanitair“ mezi Ruskem a NATO se před časem znovu objevil v pozměněné podobě v souvislosti s válkou na Ukrajině. V průběhu rozšiřování NATO pak Rusko posuzovalo každý jednotlivý případ velmi diferencovaně z bilaterálních historických perspektiv a s ohledem na geostrategický dopad na rovnováhu mezi NATO a Ruskem.

NATO se pokusilo řešit ruské obavy z rozšíření prostřednictvím strategického partnerství s Ruskem na základě Smlouvy NATO-Rusko. A skutečně se rozvinula úzká politická koordinace v Radě NATO-Rusko a konstruktivní vojenská spolupráce. Ale již v roce 2002 Rusko vidělo rovnováhu sil ohroženou jednostranným ukončením smlouvy ABM, zatímco NATO současně budovalo systém protiraketové obrany v Polsku a Rumunsku. Následovala další jednostranná vypovězení důležitých smluv o odzbrojení a kontrole zbrojení ze strany USA. Patří sem také Smlouva INF o Eurostrategických jaderných střelách středního doletu, která je opět mimořádně aktuální vzhledem k plánovanému umístění amerických systémů středního doletu v Německu.

Politický zlom nastal, když se tehdejší americký prezident George W. Bush pokusil vynutit pozvání Ukrajiny a Gruzie do NATO na summitu NATO v Bukurešti v roce 2008. Z ruské perspektivy by to zcela změnilo poměr sil ve vážné geostrategické riziko pro Rusko.

Za problém považuji zejména pozastavení zasedání Rady NATO-Rusko, protože Rada NATO-Rusko poskytuje mechanismus pro efektivní krizové řízení na politické i vojenské úrovni. Není známkou racionálního politického jednání odhodit něco, co bylo vytvořeno v době spolupráce založené na důvěře za účelem snížení napětí a zvládnutí krize, když toto nastane.

Válka na Ukrajině je v západních zemích využívána jako důvod ke zvýšenému zbrojení. To je odůvodněno novým „ruským nebezpečím“ a také opakovaným tvrzením, že Rusko za pár let zaútočí na zemi NATO. Jak hodnotíte nové „ruské nebezpečí“?

Ani dokumenty o bezpečnostní politice a strategické politice ruské vlády, ani Putinova veřejná prohlášení neodhalují žádné plány na útoky na státy NATO. Dokonce ani oficiální hodnocení hrozeb americké vlády – včetně těch z roku 2024 – nenaznačují takový ruský záměr, ačkoli to tvrdí i američtí politici. Současná americká analýza hrozeb uvádí:

„Rusko téměř jistě nechce přímý vojenský konflikt s USA a silami NATO a bude pokračovat ve svých asymetrických aktivitách pod hranicí, kterou odhaduje jako práh globálního vojenského konfliktu.“

Tuto domněnku nepodporuje ani dosavadní průběh války. Když útok na Ukrajinu začal, ruský kontingent měl sílu kolem 190 000 vojáků. Dobytí a okupace velké země, jakou je Ukrajina, proti ukrajinským silám, které jsou více než dvakrát silnější a byly dobře vyzbrojené a vycvičené Západem po dobu osmi let, bylo nemožné a Rusko to zjevně nezamýšlelo. To by bylo zbytečné. To by však bylo nutností, pokud by Rusko chtělo využít Ukrajinu jako odrazový můstek pro pozdější útok na země NATO. Čím déle válka trvá a vojenská situace na Ukrajině se zhoršuje, tím větší je riziko expanze a eskalace ve válku NATO-Rusko, přestože Rusko a USA se chtějí přímé konfrontaci vyhnout.

Měli bychom se vrátit ke strategii vojenské rovnováhy, jak ji prosazoval Helmut Schmidt. Základní myšlenkou této strategie je vytvořit situaci, ve které ani jedna strana není silnější než druhá – takže se o válce ani neuvažuje. Schopnost Bundeswehru bránit zemi a spojenectví – jak požaduje ústava – by měla být konečně obnovena a společně s našimi spojenci Ruskem bychom měli dát najevo své odhodlání nepřipustit žádnou změnu rovnováhy, která tehdy vznikla.

Schmidt však zdůraznil, že rovnováha sil je nezbytným, ale ne dostatečným prvkem k udržení míru. K tomu se přidává ochota politicky stabilizovat vojenskou rovnováhu. To zahrnuje udržování spojení s druhou stranou, abychom pochopili, jaké jsou jejich problémy a zájmy. Patří sem také stabilizační dohody, opatření k budování vojenské důvěry a smlouvy o kontrole zbrojení a odzbrojení, které jsou důležitými prvky nové bezpečnostní architektury a posilují vzájemnou důvěru a politickou a vojenskou předvídatelnost.

Politici jako ministr obrany Boris Pistorius a další chtějí, aby se Německo znovu stalo „připraveným na válku“. Vy sám voláte po tom, aby Bundeswehr mohl opět plnit úkol národní obrany, což v současnosti nedokáže. Jaký je rozdíl mezi oběma pohledy? A kdo a co konkrétně Spolkovou republiku ohrožuje?

Pro mě je ústava měřítkem pro opatření zahraniční a bezpečnostní politiky a měla by být stejná i pro spolkovou vládu. Ústava v článku 87a říká, že „spolková vláda připraví ozbrojené síly k obraně státu“. Ve spojení s článkem 24 (2) – „spolková vláda se může připojit k systému vzájemné kolektivní bezpečnosti k udržení míru“ – tedy k Severoatlantické alianci, což znamená schopnost bránit zemi i alianci. V roce 2011 tehdejší spolková vláda nejprve z finančních důvodů pozastavila povinnou vojenskou službu a poté provedla reformu – přeskupení Bundeswehru – což znamenalo, že se vzdala schopnosti bránit zemi a spojenectví.

Důvodem bylo, že pro Evropu a Německo neexistuje žádná konvenční hrozba a že vztahy s Ruskem se vyvíjely pozitivně. Jednalo se o jasné porušení ústavy a – jak jsme již tehdy měli vědět – o nesprávný úsudek. Ministr obrany Pistorius si zaslouží uznání za to, že chtěl tento nežádoucí vývoj napravit. Dle mého názoru k tomu není třeba žádného dalšího odůvodňování, jde o naplnění ústavního mandátu. Protože jsme v roce 2011 udělali chybu v hodnocení situace a bezpečnostní politiky a analýzy hrozeb, už další chyba by nás mohla přijít draho.

Varují před nebezpečím, že válka na Ukrajině přeroste v globální konflikt. Z pohledu některých pozorovatelů již třetí světová válka začala. Nedávno jste mluvil o „věku nejistoty a velkých konfliktů“. Můžete to stručně vysvětlit?

Čím déle bude válka trvat a bude zřejmá vojenská porážka Ukrajiny, tím větší bude riziko změny ve velkou evropskou válku, včetně rizika jaderné eskalace. Mezi další konfliktní zóny, které mají potenciál pro velkou válku, patří Perský záliv a Blízký východ, včetně nevyřešené otázky Palestiny, rivalita mezi Saúdskou Arábií a Íránem, stejně jako napětí mezi Íránem a Spojenými státy, regionální hegemonie Turecka, a eskalace napětí mezi Severní a Jižní Koreou. Kim Čong-un v lednu označil Jižní Koreu za nepřátelský stát. USA se také obávají rostoucího ruského vlivu na Blízkém východě, v Africe a Jižní Americe. Konečně Jihočínské moře a Malacký průliv kvůli otázce Tchaj-wanu a geopolitické rivalitě mezi USA a Čínou.

Jak by podle vás mohl vypadat evropský bezpečnostní systém zahrnující Rusko?

Zda je možné vytvořit evropský mír a bezpečnostní řád, závisí na tom, jak skončí válka na Ukrajině. Byla promarněna příležitost uzavřít istanbulská jednání mírovým řešením založeným na rovnováze zájmů. I kdyby bylo možné obnovit bilaterální jednání, stejného výsledku by po tom všem, co se mezitím stalo, už není možné dosáhnout. Přesto si stále myslím, že přístup, který Čína navrhla před více než rokem ve svém dvanáctibodovém dokumentu, má smysl, protože překonává překážky, které nastavily obě strany.

Zdá se, že iniciativa maďarského premiéra jde stejným směrem. Po jednání se Zelenským a Putinem hovořil se Si Ťin-pchingem a Donaldem Trumpem, kteří nejen vyjádřili zájem ukončit válku, ale mají také pravomoc prosadit příměří a vyjednaný mír. Zbývá doufat, že Orbánova mírová iniciativa vyústí v novou evropskou mírovou a bezpečnostní architekturu, která odpovídá bezpečnostním zájmům všech Evropanů, je trvalá a přibližuje Evropu politickému, ekonomickému a vojenskému sebeprosazení.

***

Včera jsem napsal, že už první část mi nahnala po těle husí kůži! To jsem netušil, co si přečtu v druhém díle. Prostě podle líčení generála Kujata jsou evropské politické a mediální elity v bublině válečného šílenství, kde je zdravý rozum zakázán. A když náhodou někdy přes zákaz vytryskne na povrch, tak přijede okamžitě jakýsi podvodníka lhář, třeba takový Boris Johnson a prohlásí, že se bud e válčit dál. A svět se posune od možnosti dohody k jaderné konfrontaci. Zejména, když slovo dostanou takoví jako Annalena Šílená Bearbocková, která by ráda válku přenesla na území Ruska.

Nepochybuji, že generál Kujat, přesto, že je už ve výslužbě má spolehlivé a velké zdroje informací, k nimž se našinec nedostane. Proto je nutné brát jeho slova, úvahy a predikce smrtelně vážně. NA rozdíl od mluvopádu jeho následovníka ve funkci u NATO , jistého Pávka.

Srovnejte si ty dva! Jen to zkuste! Klasického kariérního německého důstojníka, který si odpracoval nejprve postup až na samý vrchol pyramidy Bundeswehru, aby následně udělal vrcholnou karieru v NATO. Jeho kariérní cesta je lemována jen tvrdou prací, solidností, znalostmi, iniciativou a spolehlivostí. A také věrností zásadám a principům.

Čím je charakteristická kariera jeho nástupce v NATO a dnes bohuželprezidenta ČR? Původem z prominentní tvrdě komunistické rodiny, která mu umetala cestičku při službě v komunistické armádě. Aby když se změnily poměry, tenhle prominentní synek okamžitě přehodil veksle a z obránce komunismu se stal neochvějný strážce úplně opačných hodnot. Nějaká přísaha pro něj evidentně nic neznamená. Klidně si střihnul novou.

Tady, přesně tady je rozdíl mezi těmi dvěma!!! Proto generál Kujat, který nikdy neměl potřebu se politicky, skoro se mi chce napsat – prostituovat, si dovolí říkat bez obalu jak situaci vidí. Proto jeho následovník Pavel/Pávek zásadně opakuje mantry jedině přípustné pravdy. Kujat varuje před jadernou válkou v důsledku ideologické zběsilosti právě všech Pavlů/Pávků a jejich médií.

To, nad čím uvažuje Kujat mne děsí. Velmi. Ale on to říká, na rozdíl od Pavla/Pávka teď! Ještě v době, kdy se s tím dá něco dělat. Problém je v tom, že akci řídí Pavlové/Pávkové. Nikoliv Kujat .

https://vlkovobloguje.wordpress.com/2024/08/05/general-harald-kujat-o-nato-ukrajine-a-geopolitice-cast-ii/